Železné srdce

Jeden viking v královském městě Franků a letní válka, kterou nikdo nečekal… Žoldák, rváč a dobrodruh Harald ví, že ke své smůle umí být dobrý i ve špatných věcech. Někdy tak dobrý, až je to úsměvné, ale tady není nic, čemu by se dalo smát. Tou první věcí je nechtěné zaplétání se do politiky, a té se Harald obvykle snaží vyhýbat jako viking kříži. Když je však politika vyvážena více než příjemnou odměnou za zajímavou zakázku, zradí Haralda jeho vlastní zvědavost. Maurští velvyslanci se ztrácejí jen jednou za život a co by jinému zlomilo hřbet, bere Harald jako výzvu. Druhou věcí je naplňování temných předtuch. To, co se původně zdálo být zajímavým pátráním v ulicích letní Paříže, se v rámci dvou horkých, napjatých a krajně hektických dnů změní v noční můru plnou plamenů, bolesti a těžkých rozhodnutí. Nic není zadarmo a Harald musí jít přes mrtvoly, protože zůstat pozadu za světem, který se mění rychleji, než kdo tuší, znamená jediné: rychlou smrt.

Od čtenářů

"Železné srdce je, pardon my french, kurevskej nářez."

"Je to víc ze života, nejsou zde vyloženě kladní hrdinové ani záporaci, a že je někdo kladný, tak nemůže čekat že dopadne dobře. Soukolí hry mocných semele všechny bez rozdílů."

"Tempo příběhu neustále buduje čtenářovo napětí a láká ho na další stránku. Martin Sládek dokáže autentickým způsobem vtáhnout čtenáře do dobrodružství a udržet ho zaujatého až do samého konce."

"...popis závěrečného souboje - lahůdka. Jako by ho režíroval Ridley Scott."

Komentář autora

Železné srdce prošlo anabází hodnou Xenofona. Býval to masitý příběh, napsaný tak nadšeným způsobem, že mi ho nakladatel zcela oprávněně hodil na hlavu. Léta jsem na něj neměl čas a až po vydání Časovládců jsem se k němu vrátil. Cítil jsem, že příběh stojí za to a zaslouží si pozornost. Původní plán redukce na poloviční stopáž vzal za své hned v prvních odstavcích, takže jsem ponechal kostru a napsal nové maso, což se ukázalo jako nejlepší rozhodnutí. Zasazení příběhu do pouhých dvou dnů umožnilo ději zařadit maximální kvalt a tlačit na pilu, co to jen šlo - osudy Haralda, Maynharda a Galswinth se de facto napsaly samy, já jsem jen vkládal písmena na papír. První dvě třetiny jsem psal v komfortní zóně, protože jsem však od příběhů i od sebe vždycky očekával víc, bylo třeba z té zóny na konci vystoupit. Prozradit víc by znamenalo kazit vám překvapení a z toho důvodu i doporučuji nečíst předem žádné recenze.